Franz Reichelt se narodil v severočeském Štětí ještě za Rakouska-Uherska. Jeho rodina se usadila v Paříži, kde si otevřel vlastní módní salon. Ten ho však neproslavil jako jiné krejčí. Proslavil ho spíš skok s vlastním prototypem padáku-wingsuitu z prvního patra Eiffelovy věže. Pouhé dva dny před ním se podařil Fredericku R. Law úspěšný seskok z rozhledny na pochodni sochy Svobody…

Peníze jsou mocná motivace

Za vším hledejte peníze. A zde i prestiž. Když se Reichelt dozvěděl, že Aéro-Club de France, který mimochodem spoluzaložil Jules Verne či André Michelin, vypsal finanční odměnu za zhotovení a předvedení funkčního padáku, chtěl se zapojit do soutěže se svým prototypem. Koncept padáku ho totiž zajímal už dříve, protože aviatika byla v plenkách, a tak nebylo žádnou vzácností, že mnohé lety skončily z čistě technických důvodů smrtí letců. Reichelt měl vizi kompaktního padáku, který by dokázal zachránit jejich životy.

Snažili se mu to rozmluvit

Jeho první prototyp měl hmotnost zhruba 70 kilogramů. Už tehdy aeroklub varoval Reichelta, že látka je příliš slabá a testy s figurínami nedopadly ani jednou dobře. V okamžiku, kdy do hry vstoupila vypsaná odměna, která se zdvojnásobila na 10 000 franků, začal Reichelt žádat o povolení skoku z prvního patra Eiffelovy věže. Jeho žádosti nebylo vyhověno a dohadování s úřady trvalo rok. Parametry soutěže byly nastaveny tak, že padákový systém nesměl vážit více než 25 kilogramů. Reichelt sice některé prvky zdokonalil, například snížil hmotnost i při nárůstu plochy. Noviny uváděly, že finální model měl hmotnost 9 kilogramů. Nakonec (bohužel) Reichelt povolení získal, ačkoliv žádný pokus nedopadl uspokojivě ani s figurínou a z testů si odnesl maximálně několik zranění i zlomenou nohu. Vždy se však jednalo o skoky z výšky maximálně deseti metrů.

Vyzrál na ně

Reichelt povolení získal hlavně díky tomu, že do poslední chvíle tajil svůj záměr, skočit s oblekem osobně. Policejní prefektuře totiž předložil žádost, kde bylo jasně uvedeno, že pokus bude proveden na figuríně. 4. února 1912 vytyčila policie větší plochu pod věží, aby bylo dostatek místa k přistání a kolem se shluklo větší množství diváků. Že se pokusí skočit sám, to však překvapilo i jeho přítomné přátele. Koho to vyděsilo vůbec nejvíc, byl Reicheltův kolega, který se osobně zúčastnil většiny testů. Varoval ho, že padák potřebuje ke své účinnosti více času, než je několik sekund volného pádu z první plošiny. Předložil rovněž několik dalších argumentů, na které nebyl Reichelt schopen odpovědět. Přesto se odhodlal skočit.

Záznam skoku

Tvrdý dopad

Teplota byla −7 ° C a zem byla poměrně promrzlá. Přesto dokázalo jeho dopadající tělo vytvořit jámu o hloubce 15 centimetrů. Před skokem se sebevědomě usmíval, ujišťoval přátele, že se brzy shledají, po dopadu však vypadala jeho mrtvola velmi děsivě – už jen díky svému vyděšenému výrazu s rozšířenými zornicemi.

Poučení na závěr

Okolí se občas chová k lidem, kteří chtějí prorazit, velmi necitlivě. Vzpomeňte si, jestli Vás někdy zrazovali od vašich plánů. Nicméně pamatujte, že pokud nemáte v ruce uspokojivé výsledky už během testování, není příliš dobré cokoliv zkoušet sám na sobě. Nebo jakékoliv jiné osobě. Z inovátora se pak velmi rychle stane vrah… a v lepším případě jen sebevrah.