Selektivní paměť je jedním z příznaků nastupující demence. V souvislosti s komunismem jí ale trpí i jedinci, kteří ho prakticky nezažili. Vůbec nejvtipnější jsou nářky osob, kterým v tu dobu bylo deset let a nezdráhají se tvrdit, že byl život snazší.

Těm bych vzkázal jediné: Bodejť by nebyl, když vám bylo deset let. Snáz se žije všem dětem, obzvlášť když nejste děcko v Severní Koreji, kde můžete zažít komunismus v čisté podobě. Dokonale zhroucený systém, kdy lidé nemají co do huby, protože jim stát šlape na krk, jak jen může a spotřebovává všechny prostředky z naprosto nesmyslných důvodů. U nás jsme to za minulého režimu měli sice o něco mírnější, ale iluze hojnosti a prosperity tu byla přítomna a je v hlavách některých jedinců vlastně přítomna dodnes. 40 let jsme beta-testovali něco, co jinde na světě nefunguje žádným přijatelným způsobem. Troufám si tvrdit, že komunismus nefunguje ani v nejbližších galaxiích. A jestli se vám náhodou líbil způsob života, jaký jste tu vedli, je tu velmi nepříjemná informace… Pro lidi z civilizovaných zemí jste byli přinejmenším směšní. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Ne, to nevyšel nový iPhone. To prostě jen lidé čekají jako kreténi, protože je… pondělí.

1. Stát pouze kradl

Důvodem oné (iluze) hojnosti byl fakt, že po roce 1948 se spustila vlna státem řízené krádeže nemovitostí, firem i patentů. Socialismus pouze spotřebovával to, co vybudovaly předchozí generace v tolik kritizovaném kapitalismu. Pro komunisty nic neznamenalo osobní vlastnictví a tím spíš ne duševní vlastnictví. Můj známý mi vždycky říká, že pokud jste měli v hlavě nasráno a nic od života nechtěli, systém Vám zcela vyhovoval. Takový Otto Wichterle je krásným příkladem toho, jak to za komoušů fungovalo. Rod Wichterlových byl odjakživa plný dříčů a velmi schopných lidí. Jejich společnost Wikov kdysi začínala se zemědělskými stroji a postupně se propracovala k výrobě luxusních vozů, kterým se přezdívalo “český Rolls-Royce“. Tragédii rodinné firmy započala válka, kdy celý podnik byl pochopitelně pod správou německých okupantů a pak ji postihl standardní osud firem v Československu, kdy po válce byla společnost znárodněna, aby se její hodnota prožrala a nasytila žaludky líných budižkničemů. Ale to komunistům nestačilo. Jak bývalo jejich zvykem, potýkal se pan Wichterle s tím, že mu byl předhazován jeho původ (jako kdyby na tom, že člověk pochází z rodiny úspěšných podnikatelů bylo něco špatného) a dokonce i to, že stále zůstával profesionálem, takže “nadřazoval vědecká kritéria nad politická”. Absurdní. Když vynalezl kontaktní čočky, stát neváhal bez jeho vědomí prodat patent.


2. Dialýza pouze do 45-60 let

Bizarní věc, které se těžko věří. Horní věková hranice se napříč zdroji liší. Ty nejděsivější z nich uvádí, že na dialýzu Vás vzali, pokud Vám nebylo více než 45 let. Ty “optimističtější” uvádí o 15 let více. Zatímco nomenklaturním bolševikům (nejen) za tímto účelem úspěšně sloužil tzv. SANOPZ, běžní občané se museli spoléhat na OÚNZ, což byl Okresní ústav národního zdraví. Zařízení si však vysloužilo přezdívku Odevzdej Úplatek Nebo Zahyneš. Pokřivený trh i celá ekonomika se projevil i na přístupu ke zdravotnickým přístrojům. Nebyla kapacita, protože stroje nebyly zadarmo a vyráběli je zlí kapitalisté. Takže pokud jste byli starší, dopřáli Vám soudruzi smrt. Stejně tak to bylo i se srdečním onemocněním. Do roku 1989 se u nás provádělo jen 150 kardiochirurgických operací na 1 milion obyvatel. Opravdu to nebylo tím, že bychom v evropském průměru byli tak zázračně zdraví. V tu dobu byl evropský a americký průměr zhruba okolo 800 operací na milion obyvatel. Pokud jste líbali ty správné zadnice, dostalo se Vám špičkové péče… Běžná “lůza” ale takové štěstí mnohdy neměla.

3. Lékaři se nemohli školit v zahraničí

Naprosto úchylná snaha, držet občany v kleci jako paviány, měla i další neblahé efekty. Co na tom, že jste nemohli svobodně cestovat (ačkoliv i dnešní mladí komouši typu Petr Cvalín (*1990) tvrdí, že tomu tak nebylo), když Váš lékař nedržel ani v nejmenším krok s vědou. Pokud lékař chce, sebere se a navštíví konferenci. Klidně ve Spojených státech. Ve Švýcarsku. Za komunismu byl i velký problém, chtěl-li se lékař proškolit v sousedním Rakousku. Pražská skupina porodníků se dokonce musela uchýlit k zoufalému kroku, kdy se nechali zapsat na volejbalovou soupisku, aby ve Vídni mohli na školení v rámci mezinárodní lékařské konference. Soudruzi by jim totiž nabídli maximálně sovětské specialisty, a to jim rozhodně nestačilo.


Chirurgie má tu nádhernou vlastnost, že lidské tělo nejen léčí, ale zgruntu mění, nelítostně a jednou provždy. A v tom je její nebezpečí a krása.

Sova
Doktor Sova by nebyl spokojen.

4. Rok 1968

Není v žádné době, v žádné zemi běžné, aby bez pozvání překročily tanky hranice a nejednalo se o válečný konflikt. V roce 1968 Československo představovalo submisivní ustrašenou čubu, která se připosraně klaněla Sovětům. Přesto však existovalo ve společnosti dost lidí, kteří před Rusy nikdy neohnuli hřbet a čelili pak perzekucím. Od vlastních spoluobčanů.


5. Lživý tisk

V roce 1953 při vlakovém neštěstí zahynulo 106 osob. 102 jich bylo zraněno. V Rudém právu však vyšla jen drobná zpráva, kde počet obětí nefiguroval, navíc se celý spis z nehody opatřil štítkem Přísně tajné, a tak ani pozůstalým se nedostalo jediného vysvětlení, ačkoliv za vším stál alkohol a špatná pracovní morálka.

Podobný přístup měla cenzurovaná média i k Černobylu. Na západě se o katastrofě vysílalo, Sovětský svaz mlčel. A my s ním. Byl totiž přímý příkaz, utajit veškerá svědectví i úroveň radiace.

Šakvice. Zde k “tajné” nehodě došlo.

Ono vůbec bylo specifikem médií, že o negativních událostech se příliš nemluvilo. Československo nemělo žádné problémy. Cenzura a manipulace vygradovala až do té míry, že televizní zpravodajství přineslo velmi vtipné objasnění důvodů, proč vláda nepustila olympioniky na olympiádu v roce 1984. Probíhala totiž v Los Angeles. Stačilo tvrdit v Televizních novinách, že se v L.A. střílí a pustit staré záběry jako vystřižené z filmu.


6. Tatra a jiné zašlapané projekty

Nebyla to jen Tatra, ale třeba i značka fotoaparátů Flexaret. Tyto značky mají mnoho společného. Díky absenci zdravého a přirozeného trhu, nabídky a poptávky či kompetentních osob v managementu národních podniků, mnoho nadějných a výjimečných projektů zaniklo a nebo nikdy nespatřilo světlo světa. Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka zajistili automobilce Tatra tisíce objednávek. Jenže ke škodě automobilky během jejich cest nastala změna režimu. Schopný management by z takového úspěchu vytěžil maximum, rozšířil výrobu a zaplavil svět osobními automobily značky Tatra. To je zdravý vývoj. Vedení však nedokázalo pružně reagovat už jen díky politickým vlivům, a tak z rozsáhlé výroby sešlo. Smutné je, že Tatra byla na svou dobu natolik kvalitní a luxury značkou, že kdyby dodnes držela tempo s konkurencí, mohli Češi mít něco, jako je třeba koncern Jaguar Land Rover.

Smutné je, že to nebylo v komunistické historii Československa poprvé ani naposled, jak je vidět u příkladu s Wikovem. Automobily, které by se spíš prodávaly na západě a byly konkurenceschopné, komunisté zařízli obvykle už v zárodku. Víte, že Tatra měla i koncepty na takový “český Range Rover“?


7. Měnová reforma řízená Sověty

Protože soudruzi měli v roce 1953 strach, aby nebyli lidé schopni díky svým naspořeným prostředkům skoupit všechno zboží, bylo zapotřebí pod sovětskou taktovkou spustit měnovou reformu. Zvolila se nejjednodušší cesta – a to v podstatě celkový státní bankrot, kdy stát znehodnotil lidem úspory. Jednalo se částku, jako kdyby dnes stát ukradl z peněženek obyvatel 100 miliard korun.

Pamětníci vzpomínají například takto: Měli jsme peníze na novou kuchyňskou linku, po měnové reformě to stačilo na kilogram točeného salámu.


8. Nabídka zboží a kultura

Zde není o čem diskutovat. Člověk nechce být kdovíjak konzumní, ale alespoň by socialistické ženy mohly mít vložky a všichni dostatek toaletního papíru, co “hrdlo” ráčí. Ono je prd platné, že jsme vyrobili rekordní počet lokomotiv, když si nemáte čím utřít prdel. Vrcholem bylo, když jsem nedávno zahlédl fotografii nádherného obchodu, kterou někdo předkládal jako standard za socialismu. Že se dnes takhle narvaný obchod v kapitalistické propagandě neukazuje. Horší bylo, že se jednalo snímek z Nizozemí.

Podívejte se na dobové filmy. Jak byli lidé oblečeni, jak vypadaly jejich domácnosti. Zde se socialismus chtěl ukázat v tom nejlepším světle. Avšak při srovnání se západní produkcí… vypadají všichni jako chudí příbuzní. Směšné postavičky v šedých oblecích. Které navíc v době, kdy se doktorka Ripleyová setkává s vetřelcem, řeší v seriálu Plechová kavalérie, jestli je Pribináček s rohlíkem dostatečná svačina pro rolníka v JZD.

Stejná situace panovala i v případě, že se někdo snažil stavět dům. V západních zemích už běžně fungovaly hobby markety, Ingvar Kamprad založil IKEA už v roce 1943, v 70. letech se začaly otevírat jeho první obchodní domy a u nás se v tu dobu primárně řešilo, jak materiál nakrást na šachtě.


9. Ceny

Všímám si častého jevu. Lidé mají tendenci brát tehdejší KČS jako dnešní KČ. To je naprostá hloupost. Prakticky se jedná o dvě zcela odlišné měny a uvažovat o tehdejší ceně zboží optikou dnešních cen, dokonce je přímo porovnávat – to je vyloženě finanční negramotnost. Kurz totiž rozhodně není 1:1. Je to stejné, jako kdybych řekl, že je super, jak mě na dovolené cesta autobusem stála 30 EUR, zatímco od cestovky by to bylo za tři stovky. Úplný nesmysl. Přitom se stačí podívat, jaký byl problém a jakou představovalo finanční zátěž pořízení televizoru či automobilu.

Možný příklad: Máslo stálo 10 Kčs. Při mzdě 3000 Kč si jich mohl člověk koupit 300 kusů. Dnes až 45 Kč (výjimečně přes 50 Kč), to znamená při mzdě 21000 Kč je to 467 kusů. Při akci za 36,90 Kč je to pak dokonce 569 kusů.

(Pozn.: Socialistická mzda je nadhodnocena, současná je pod mediánem. I tak lze komodity pořídit více. Toto však neplatí u všeho, nicméně spotřební zboží je dramaticky dostupnější.)


10. Přelet nad kukaččím hnízdem

Ne, to není omylem. Perlička na závěr. Když Kirk Douglas poslal Formanovi scénář k tomuto filmu do Prahy, celníci se ani neobtěžovali oznámit, že jej zadrželi. Miloš Forman se tak domníval, že Douglas nedodržel slib… a naopak Douglas si myslel, že Forman je nezdvořák. Že se ani neozval.

Celá situace se vyjasnila až po letech, kdy produkci převzal po otci Michael Douglas a na Miloše Formana naštěstí nikdo z nich nezanevřel.

Formanovu hvězdnou kariéru tak mohlo poškodit to, že se ustrašený režim snažil nás uvěznit v naší vlastní zemi. Izolovat nás od lidí, věcí, myšlenek i kultury. Že nějaký debil na celnici vyhodnotil pár papírů jako riziko.

Co provedli komouši Vám?


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…